o nás
členové
galerie
aktuality
linky
kontakt

Zamyšlení nad úlohou fotografa a fotografie, jako svědka doby.

   Také se někdy sami sebe ptáte, proč vlastně snímáte, archivujete, vyvoláváte, zvětšujete, chodíte do minilabů,či kam to vlastně chodíme?  Snad každý znás si toto dilema jednou připomněl. Všeobecná úloha fotografů je zřejmě známa. Je to prosté dokumentování skutečnosti,  zdánlivé zastavení času, sledu událostí, zamčení intimity okamžiku do malinkého políčka negativu, čipu snad?
   Autor zabývající se portrétováním zastavuje stárnutí žen, dospívání chlapců. Krajinář přináší vzdálená, mnohdy nedostupná místa planety, až pod nos nám ostatním divákům.  Majitel "solidní výbavičky" se "tahá" a "tahá" sem tam, hledá vhodný úhel, vzdálenost, volí ohnisko, "shiftuje", vyrovnává svislice,  čeká na světlo, odhání zvědavce, aby nakonec exponoval snad jen pár záběrů impozantní budovy na Time Square.  Jo věru architektura je drsná disciplína, tím nechci zjednodušovat ostatní. K tomu všemu se ještě připojuje individuální přístup autora a náhle se z prostého dokumentování skutečnosti, stává kreativní fotografie. Ovšem mezi krále dokumentu jistě patří reportéři. Nasazují mnohdy život, zdraví, výbavu. Kdo se reportáží zabývá, či snad živí, zatraceně dobře ví, že dobrá reportážní fotka musí něco představovat, vypovídat o své době, hovořit v obrazech. Jeden reportér kdysi řekl "Pokud nejsou tvé fotografie dost dobré, je to pro to, že jsi nebyl dost blízko" tuším, že tato okřídlená slova používal Robert Capa, ktery zahynul při "akci" ve Vietnamu, ale ne se zbraní v ruce, s aparátem na krku. Naštěstí pro nás diváky, nezahynul na pláži Omaha, když se spojenci vylodili, stál s nimi v první linii a informoval o této události svými fotografiemi jako první. Byl dost blízko.        
   Pokud má dílo autora přetrvat generace, je nutná dokonalá archivace. Ti z vás, kteří focení berou jen jako koníčka, bez nutkavého pocitu po sobě něco zanechat, prosím nečtěte dál. Tak tedy jak dokonale archivovat cenné záběry? Na tuto otázku bych chtěl odpověď od vás čtenářů. Z historických zkušeností vyplyvá, že nejkvalitnější záznamové médium je kamenná deska a obrázkové písmo. Obrázky tedy všeobecně mají lepší obsahovou hodnotu neš sebebarvitější text, pokud nejsme schopni ho přečíst. Také dobře víme že první obrazové dokumenty-fotografie přečte každý kdo má oči, byť jsou stejně staré jako termín "fotografie". Což je při nejmenším více než 150 let?
   Tak teď tedy malá úvaha. Předem upozorňuji, že se pustím do digitální technologie a její archivace. Při dnešním tempu vývoje čehokoliv, si nikdo nedovede představit, co bude za oněch 150 a více let. Neustále nás vývoj bombarduje novou technologií, která má pouze spočítanou, tedy teoretickou životnost. Neustále vytváří odborníci nové standardy archivací, nové algoritmy komprimací, nové protokoly pro ukládání, zápis a čtení dat. Zabývá se ale snad někdo archivací těchto vlastních protokolů, jak co číst?
   Když po třech tisíích letech objevují archeologové v Egyptě prehistorické artefakty, luští významy hieroglyfů, obrázků jsou schopni (tedy alespoň si to myslí) líčit jaká byla doba, co se asi událo. Co bude za 150 let, víme jistě, že vypálená data na našich blištivých kotoučích vydrží? A pokud ano, bude přístroj který tento chatrný disk přečte? Čistě teoreticky, pokud naše civilizace, tak jak ji dnes chápeme zanikne, co asi zbytky populace vzkříšené z popela lidstva nejsnáze přečtou? Budou to obrazové informace. Ty hovoří všemy světovýmy jazyky. A  CD, DVD či RW budou v očích načich potomků jen jakási rituální kolečka. Ano je to poněkuď extrémní až apokalyptická představa, alá třetí světová či Bin Ládin, to přiznávám, ale je to nejlepší způsob jak si uvědomit a představit problematiku věci.
   Ti z vás, co viděli byť zprostředkovaně pozlacenou destičku, kterou NASA vyslala do vesmíru pro případné jiné "bytosti", ví o čem mluvím. Žádné složité znaky či snad cokoliv podobného, snad jen primitivní binární kód, ale hlavně graficky a názorně co jsme, kde jsme, kde nás najdou, muž, žena, sluneční soustava a podobně.    
   Tak tedy teď sem se ale dotknul digitálistů, to jsem neměl v úmyslu, jen ať někdo už sakra vymyslí stabilní archiv, ale do té doby zůstanu u čb negativu, protože ten mne přežije a o to mi tady běží. Já si své práce vážím, i když si o ní můžete myslet co chcete, protože, kdybych si jí nevážil, tak to zabalím. Važte si svojí práce, stojí vás to spoustu úsilí a času, jistě to neděláte jen tak na zaplašení nudy. Ruku na srdce a upřímně se zamyslete, když budete chtít oslovit diváka, za řekněme 200let se svojí JEDINOU nejlepší fotkou, na jaké medium se spolehnete s největší důvěrou ? V jaké formě by ji měl nalézt malý kluk v truhle na půdě u babičky? Na CD? To snad né, že? Pravděpodobně by ho použil jako UFO disc, stejně jako já před léty se starými deskami na gramo. Byť by to byla škoda obrovská. Tehdy sem nechápal význam placatých černých věcí, ale věděl sem, jak vypadá děda na fotce. Hmm...
   Nekřičím tady "všechno špatně, zpátky na stromy", "vraťte se k čb filmu". Prosím o trochu schovívavosti pro nás "mokrý" fotografy co voláme po tmě a šašíme za svitu rudé žárovky. Prosím o zamyšlení proč to asi děláme, snad pro víru v budoucnost a odkaz dětem, možná se nám nějak to digi nezamlouvá.
Sám nevím.
 
   Zkuste mi dát odpověď, jsem připraven.

  
Jiří Kolouch


Komentáře ke článku můžete psát sem.

Komentáře ke článku:


Jirko, tvuj clanek se mi libi, donutils me premyslet nad necim, co me dosud nenapadlo. Svuj novy digital odhazuji v dal a opet se pokorne norim do sve stare dobre fotokomory.
Blanka.





*Home*Členové*Galerie*Aktuality*Linky*Kontakt*