|
Zamyšlení
nad úlohou fotografa a fotografie, jako svědka doby.
Také
se někdy sami sebe ptáte, proč vlastně snímáte, archivujete,
vyvoláváte, zvětšujete, chodíte do minilabů,či kam to vlastně
chodíme? Snad každý znás si toto dilema jednou připomněl.
Všeobecná úloha fotografů je zřejmě známa. Je to prosté dokumentování
skutečnosti, zdánlivé zastavení času, sledu událostí, zamčení
intimity okamžiku do malinkého políčka negativu, čipu snad?
Autor zabývající se portrétováním zastavuje
stárnutí žen, dospívání chlapců. Krajinář přináší vzdálená, mnohdy
nedostupná místa planety, až pod nos nám ostatním divákům.
Majitel "solidní výbavičky" se "tahá" a "tahá" sem tam, hledá vhodný
úhel, vzdálenost, volí ohnisko, "shiftuje", vyrovnává
svislice, čeká na světlo, odhání zvědavce, aby nakonec
exponoval snad jen pár záběrů impozantní budovy na Time
Square. Jo věru architektura je drsná disciplína, tím nechci
zjednodušovat ostatní. K tomu všemu se ještě připojuje individuální
přístup autora a náhle se z prostého dokumentování skutečnosti, stává
kreativní fotografie. Ovšem mezi krále dokumentu jistě patří reportéři.
Nasazují mnohdy život, zdraví, výbavu. Kdo se reportáží zabývá, či snad
živí, zatraceně dobře ví, že dobrá reportážní fotka musí něco
představovat, vypovídat o své době, hovořit v obrazech. Jeden reportér
kdysi řekl "Pokud nejsou tvé fotografie dost dobré, je to pro to, že
jsi nebyl dost blízko" tuším, že tato okřídlená slova používal Robert
Capa, ktery zahynul při "akci" ve Vietnamu, ale ne se zbraní v ruce, s
aparátem na krku. Naštěstí pro nás diváky, nezahynul na pláži Omaha,
když se spojenci vylodili, stál s nimi v první linii a informoval o
této události svými fotografiemi jako první. Byl dost
blízko.
Pokud má dílo autora přetrvat generace, je nutná
dokonalá archivace. Ti z vás, kteří focení berou jen jako koníčka, bez
nutkavého pocitu po sobě něco zanechat, prosím nečtěte dál. Tak tedy
jak dokonale archivovat cenné záběry? Na tuto otázku bych chtěl odpověď
od vás čtenářů. Z historických zkušeností vyplyvá, že nejkvalitnější
záznamové médium je kamenná deska a obrázkové písmo. Obrázky tedy
všeobecně mají lepší obsahovou hodnotu neš sebebarvitější text, pokud
nejsme schopni ho přečíst. Také dobře víme že první obrazové
dokumenty-fotografie přečte každý kdo má oči, byť jsou stejně staré
jako termín "fotografie". Což je při nejmenším více než 150 let?
Tak teď tedy malá úvaha. Předem upozorňuji, že se
pustím do digitální technologie a její archivace. Při dnešním tempu
vývoje čehokoliv, si nikdo nedovede představit, co bude za oněch 150 a
více let. Neustále nás vývoj bombarduje novou technologií, která má
pouze spočítanou, tedy teoretickou životnost. Neustále vytváří
odborníci nové standardy archivací, nové algoritmy komprimací, nové
protokoly pro ukládání, zápis a čtení dat. Zabývá se ale snad někdo
archivací těchto vlastních protokolů, jak co číst?
Když po třech tisíích letech objevují archeologové
v Egyptě prehistorické artefakty, luští významy hieroglyfů, obrázků
jsou schopni (tedy alespoň si to myslí) líčit jaká byla doba, co se asi
událo. Co bude za 150 let, víme jistě, že vypálená data na našich
blištivých kotoučích vydrží? A pokud ano, bude přístroj který tento
chatrný disk přečte? Čistě teoreticky, pokud naše civilizace, tak jak
ji dnes chápeme zanikne, co asi zbytky populace vzkříšené z popela
lidstva nejsnáze přečtou? Budou to obrazové informace. Ty hovoří všemy
světovýmy jazyky. A CD, DVD či RW budou v očích načich
potomků jen jakási rituální kolečka. Ano je to poněkuď extrémní až
apokalyptická představa, alá třetí světová či Bin Ládin, to přiznávám,
ale je to nejlepší způsob jak si uvědomit a představit problematiku
věci.
Ti z vás, co viděli byť zprostředkovaně pozlacenou
destičku, kterou NASA vyslala do vesmíru pro případné jiné "bytosti",
ví o čem mluvím. Žádné složité znaky či snad cokoliv podobného, snad
jen primitivní binární kód, ale hlavně graficky a názorně co jsme, kde
jsme, kde nás najdou, muž, žena, sluneční soustava a
podobně.
Tak tedy teď sem se ale dotknul digitálistů, to
jsem neměl v úmyslu, jen ať někdo už sakra vymyslí stabilní archiv, ale
do té doby zůstanu u čb negativu, protože ten mne přežije a o to mi
tady běží. Já si své práce vážím, i když si o ní můžete myslet co
chcete, protože, kdybych si jí nevážil, tak to zabalím. Važte si svojí
práce, stojí vás to spoustu úsilí a času, jistě to neděláte jen tak na
zaplašení nudy. Ruku na srdce a upřímně se zamyslete, když budete chtít
oslovit diváka, za řekněme 200let se svojí JEDINOU nejlepší fotkou, na
jaké medium se spolehnete s největší důvěrou ? V jaké formě by ji měl
nalézt malý kluk v truhle na půdě u babičky? Na CD? To snad né, že?
Pravděpodobně by ho použil jako UFO disc, stejně jako já před léty se
starými deskami na gramo. Byť by to byla škoda obrovská. Tehdy sem
nechápal význam placatých černých věcí, ale věděl sem, jak vypadá děda
na fotce. Hmm...
Nekřičím tady "všechno špatně, zpátky na stromy",
"vraťte se k čb filmu". Prosím o trochu schovívavosti pro nás "mokrý"
fotografy co voláme po tmě a šašíme za svitu rudé žárovky. Prosím o
zamyšlení proč to asi děláme, snad pro víru v budoucnost a odkaz dětem,
možná se nám nějak to digi nezamlouvá.
Sám nevím.
Zkuste mi dát odpověď, jsem připraven.
Jiří
Kolouch
|
Komentáře
ke článku můžete psát sem.
|
Komentáře
ke
článku:
Jirko,
tvuj clanek se mi libi, donutils me premyslet nad necim, co
me dosud nenapadlo. Svuj novy digital odhazuji v dal a opet
se pokorne norim do sve stare dobre fotokomory.
Blanka.
|
|
